EVA ABERLOVÁ
Studentka psychologie, zasněný plánovač a věčný snílek
Díky sólovému zpěvu na základní umělecké škole a sboru mě hudba odmalička provázela na každém kroku. Ze všeho nejšťastnější jsem ale byla, když jsem si mohla jen tak pro radost prozpěvovat sama pro sebe na louce nebo kamarádům u táboráku. Veřejné koncerty nebyly nic pro mě a časem jsem je se svoji nervozitou nesla stále hůř, až jsem se zpěvem skončila úplně. Jak plynul čas, cítila jsem, že mi zpívání chybí víc a víc, ale nevěděla jsem, jak s tím mám naložit. Na žádný hudební nástroj jsem hrát neuměla a klasický sólový zpěv mě děsil. Když jsem po čas střední školy odjela na tři měsíce do zahraničí, byla jsem úplně v jiném vesmíru. Každý den jsem v ulicích potkávala úžasné hudební umělce se všemi možnými nástroji a neskutečně krásnými hlasy. Obdivovala jsem je za jejich odvahu stoupnout si s aparaturou mezi lidi a bez zábran a překážek prostě hrát. V hloubi duše jsem si přála alespoň jednou si zkusit být na jejich místě. O pár let později jsem na vysoké škole potkala úžasnou slečnu, která měla odjakživa ten samý sen jako já. Vzala si mě pod svá křídla, naučila pár akordů na akustickou kytaru a od té doby sdílíme společně pocity štěstí a radosti po každém zaznění jakékoliv písničky. Mým snem je sdílet tyto pocity radosti s lidmi, kteří je vlivem životní nepředvídatelnosti potřebují vnímat o to více, protože společné sdílení štěstí mi dává ten pravý smysl života. ♥
KLÁRA KATRUŠÁKOVÁ
Cérka z Valašska, studentka psychologie a milovnice přírody
Radost a potěšení, které mi přináší hudba a zpěv, jsem poznala už jako malá cérečka. Ve čtyřech letech mě nohy donesly do folklórního sboru, kde jsem objevila kouzlo valašských písní a tanců . Protože jsem však cérka zvědavá a neposedná, začala jsem v osmi letech pokukovat po kytaře. Naštěstí byl v naší malé vesničce školní kroužek kytary a já mohla začít naplno rozvíjet svou lásku k tomuto nástroji. Brnkání akordů o rok později nahradila klasická kytara na ZUŠ na Vsetíně, kterou jsem ukončila zároveň s gymnáziem. Už tehdy pro mě kytara znamenala útěchu při různých strastech, společníka na výlety, večery u táboráku a všude, kde by jen mohla rozdávat radost a příjemnou atmosféru. Na gymnáziu jsem zpívala ve školním pěveckém sboru, kde jsem poznala jaké je to zpívat s vícero lidmi či zpěv před publikem. Ve škole jsem občas zabloudila v myšlenkách, psala si po sešitech úryvky textů a začala snít o vlastní kapele a písňové tvorbě. Čas plynul dál, začala jsem studovat psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a konečně jsem okusila, jak chutná studentský život. Právě v jedné hospůdce jsem se seznámila s Evičkou, shodou okolností i mou spolužačkou. Každou středu jsme braly kytary do hospůdky U dvou strašidel, kde vznikla vize našeho skromného hudebního uskupení a také náš libozvučný název Kláva. Zpívaly jsme do rána, a ještě o víkendu doháněly spánkový deficit. Co se ale nestalo, hospody nám zavřely a my neměly kde hrávat. Už dříve jsme obdivovaly pouliční umělce a jejich odhodlání stoupnout si na ulici a ukázat svůj talent. Sebraly jsme všechnu odvahu a poprvé si zazpívaly takto „na punk” na náměstí a prozpívaly tam celé loňské léto, vánoční trhy a letos pokračujeme dál. S každým dalším buskingem se pojí nezapomenutelné momenty, naplňující pocity a spousta vděčnosti, že máme sebe a můžeme dělat radost ostatním kolem.
